Pohádka o tom, jak jsem jednou byla ten nejhorší manažer

Vy co mě čtete pravidelně víte, že pracuji v IKEA jako interiérový designér. Chtěla jsem vám tady napsat článek o tom, jak jsme přestavili zákaznickou restauraci a máme teď tu nejkrásnější IKEA restauraci na světě a jak jsem byla projektový manažer a co takový človek vlastně dělá. Místo toho jsem se rozhodla být upřímná a sdílet s vámi něco, co jsem si jako projektový manažer uvědomila. Co totiž možná nevíte, je to, že když jsem pracovala v IKEA v Česku, byla jsem manažer, měla na starosti tým interiérových designérů a spoustu dalších zodpovědností. Co jsem nevěděla já je, že jsem byla ten nejhorší manažer. Připravte si kafíčka a čaje, bude to dlouhý :D A i ty fotky budou!




Už jsem to tak nějak tušila déle, ale až teď mi to tak nějak všechno docvaklo. Je to asi díky tomu, že jsem dostala znovu po dlouhe době zodpovědnost "za lidi" a taky díky tomu, že se snažím hodně vzdělávat v oblasti rozvoje osobnosti. Před pár měsíci se mě v práci ptali, jestli bych chtěla dělat stejnou pozici, co jsem dělala v Česku. A já, že rozhodně ne, že jsem měla tu nejhorší zkušenost a nikdy to nechci dělat znovu. A pár týdnů na to jsem měla pohovor s jednou z nejvyšších manažerek v Norsku, jen tak, abych se dozvěděla, jaké mám možnosti a na čem pracovat. A já zase tvrdila, že ne, že manažer být nechci. A ona mi položila tu zásadní otázku: "Není škoda zavřít ty dveře kompletně kvůli jené špatné zkušenosti?".


Následně jsem dostala na starosti přestavbu restaurace, několikamilionový projekt a starost o jak mé kamarády a kolegy, tak všemožné externí spolupracovníky jako elektrikáře, truhláře, podhlaháře atd. Prostě všichni, kteří nějakým způsobem spolupracovali na téhle přestavbě. Jenže tentokrát to bylo jiné. Já jsem jiná. Všichni byli šťastní, všichni byli spokojení, všechno šlo parádně a i když jsme byli super ve stresu a pod tlakem, protože očividně očekávání za takovou hromadu peněz byla obrovská, vždycky jsme to společně nějak zvládli a vše vyřešili. A užili jsme si spoustu srandy, i když jsme makali jako koně, nachodili přes 14 tisíc kroků denně a vstávali v půl šesté, abychom byli v sedm na značkách. Co se změnilo?


Naučila jsem se poslouchat. Naučila jsem se chápat, že lidé nejsou stejní a nemá smysl je přesvědčovat a snažit předělat. Naopak, nejlepší je je poznat a pochopit, v čem jsou jejich silné a slabé stránky a potom se navzájem podporovat a motivovat nejlepším možným způsobem. Respektovat lidi takové, jací jsou a naučit se pochopit, co potřebují, aby mohli být nejkreativnější a nejefektivnější a mohli být stále sami sebou. Naučila jsem se, že projekt manažer je nakonec ten nejdůležitější a zároveň nejméně důležitý článek celého týmu. Člověk, který uklízí po ostatních bordel a dělá všechno proto, aby vše šlapalo tak, jak má a hlavně, aby byli všichni spokojení, a stará se o všechny ostatní jen ne o sebe. A více co? Oni se pak ostatní starají o vás. Naučila jsem se respektovat nápady a metody ostatních lidí, se kterými třeba nesouhlasím nebo i kdybych to já udělala naprosto jinak, pokud dosáhneme nakonec stejného výsledku. A na konci projektu jsem dostala nejlepší zpětnou vazbu: byla jsi skvělý manažer. I od lidí, co nás sledovali jen zvenku.


Nic z toho jsem dříve nechápala a nic z toho jsem ani dříve nedělala. Měla jsem pocit, že potřebuju mít totální kontrolu a rozhodovací právo veta u všeho a všech, protože jsem přece byla zodpovědná a tak to bylo všechno na mě. Měla jsem pocit, že já vím přece nejlíp, jak všechno dělat, jinak bych nebyla manažer. Když mi tohle všechno na konci přestavby restaurace došlo, chtělo se mi brečet. Byla jsem šťastná a smutná zároveň. Pak mi ale došlo, že to už nejsem já. Už to dávno nejsem já. Je to někdo, kdo jsem byla roky zpět. A stejně, jako je to i s našimi rodiči, i já jsem dělala, co jsem nejlépe uměla a co jsem si myslela, že je správná věc. Nebyla no. Pokud někteří z mých bývalých "podřízených" tohle někdy bude číst, upřímně se omlouvám. Byla jsem hrozná a veřím, že kdybyste se mnou šly dneska na kafe, poznaly byste, že jsem jiný člověk. Věřím, že lepší.


Mohla bych na tohle téma napsat rozhodně celou knihu nebo dvě a musím přiznat, že jsem potřebovala napsat alespoň tuhle zkrácenou verzi. Tak strašně mi to vrtalo hlavou a nevěděla vlastně, jak to sepsat, že jsem nepsala několik týdnů skoro vůbec nic. Potřebovala jsem se veřejně přiznat a sdílet to s vám. Protože já prostě už ta hrozná manažerka nejsem. A protože ať jste hrozní, jak chcete, nikdy není nic ztraceno! Protože to, jací jste dnes, už nejste vy! Je to jen výsledek nebo následek toho, jak jste se chovali v minulosti. Ale to, kdo jste teď, s tím nemá nic společného. Občas si to uvědomíte sami, občas si musíte počkat na okolnosti, které vám pomůžou, tak jako tak na to musíte přijít vy. Ostatní to do vás můžou hustit horem dolem, jako do mně, jenže to nepomůže. Vaše ego si mele to svoje :D


Děkuju vám moc za to, že je kolem mého blogu taková úžasná komunita lidí, které se nebojím přiznat, že mám doma bordel a bývala jsem hrozný manažer. Děkuju vám, že mě berete takovou, jaká jsem a já díky vám můžu blogovat přesně tak, jak chci a jak mě baví. Jsem ráda, že jsem se mohla vypsat z toho, co jsem měla na srdci a můžu tuhle "špatnou zkušenost" konečně hodit za hlavu a být zase sama sebou, tady s vámi, psát o věcech, pro které mám zapálení a zajímají mě a být prostě dobrý člověk.

Mějte se a buďte hodní!










15 komentářů

  1. Je to ohromné a pekné.... a pekne si mi zopakovala a rozobrala dosť podobný postup v rodine: budovanie, prebudovávanie v inom zložení, prevažne s dospelými, veľmi špecifickými ľuďmi, a podmienkami a ešte nielenže rešpektovať ich samotných za stáleho provozu domu, ale aj nechať nech realizujú to svoje, čakať a keď to ,,doznie,, ...pustiť sa do novej koncepcii, a s novými silami, obzormi a financiami...a stávam sa aj ja iným človekom, dúfam, že aj ja lepším, aj keď moji autícii ma odmenia úplne protikladným ,,hodnoteným,,!
    Si moja méta:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Gratuluju k dalšímu kroku v osobním rozvoji. Výzvy se mají přijímat 😉

    OdpovědětVymazat
  3. Väčšinou som zvyknutá na to, že ľudia si nikdy nepriznajú chybu. A aj keď to tušia, že ju urobili, radšej budú frajeri. Takže ak vieš presne kde si robila chyby a vieš to zmeniť a aj hlavne chceš to zmeniť, tak je to na veľmi veľmi dobrej ceste. Ako píšeš stala si sa iným človekom. Držím palce nech sa ti darí.

    OdpovědětVymazat
  4. Super článok, krásne fotky a celkovo, si úplne skvelá! Len tak ďalej <3

    OdpovědětVymazat
  5. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  6. Moc gratuluji k hotovemu projektu a hlavně k tvému osobnímu úspěchu!

    OdpovědětVymazat
  7. Gratuluji vsichni.. gratuluji taky. Ale tvým kolegum ze nemusi zazivat kazdy den v praci peklo na zemi tak jako ja a nas tym v dobach tveho manazerovani, v dobach predchazejicich teto slunickove Báře. Chci jen abys vedela ze jsem taky mela praci snu, praci interieroveho designera v Ikea. A tuhle praci, jsem opustila kvuli tobe. Tvoje "vedeni" by nevydrzel nikdo..taky si uspesne rozlozila cely tym..snad si behem sveho osobnostniho rozvoje myslela nejen na to, jaky TY jsi byla manazer, ale take na to jak moc si nekterym lidem znicila jejich sen o vysnene praci. Martina Lic.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No. Myslím si, že sebereflexí by měli projít všichni a že není všechno černé a bílé. Nechci to tady rozebírat do detailů a myslím, že peklo jsem si zažila i já a ze stejného důvodů z IKEA odešla :) Ne proto, že bych si myslela, že dělám svou práci tak špatně. Ale proto, že jsem měla díky svým podřízeným, kteří mi neřekli nic do očí a rovnou si šli stěžovat k vedení, peklo na zemi zase já. Na všechno se dá dívat ze dvou úhlů a pracovní vztah je stejný jako ten milostný. Je potřeba komunikace, učit se jeden o druhého, být trpělivý, ale také chápat, že třeba rozhodnutí nebo "příkazy" tvého nadřízeného nejsou z 99% vůbec jeho. Nemyslím si, že jsem někomu zničila kariéru a nedej bože život. Děláme svá vlastní rozhodnutí a musíme počítat s jejich následky, ať jsou okolnosti jakékoliv. Byla to i moje vysněná práce a byla pro mě totálně zničená, stejně jako celá idea o IKEA. Měla jsem ale štěstí a mohla to zkusit znovu. Věřím, že pokud je to opravdu tvoje vysněná práce a opravdu to byla všechno jen moje chyba, můžeš se přihlásit znovu a nebude problém práci zase někdy dostat. Měj se hezky Marti.

      Vymazat
  8. Gratuluji! Mám tvůj blog ráda, jen tak dál a hodně úspěchů, jsi skvělá !!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky Luci :) Právě občas až tak skvělá nejsem, ale snažím se ;)

      Vymazat
  9. Došla jsem ke stejnému zjištění, ale prozatím jsem ve fázi "už nikdy nechci být manažer"! :))) Ale hlavně, skvělá práce, Barb, máte to krásný!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Olívko, já jsem pořád ještě na vážkách. Zatím tedy rozhodně manažerem být nechci, ale tak jako tak jsem se posunula a vím, že kdybych musela, dělala bych to asi líp. Tak jako tak pozice, kterou dělám, mě naplňuje mnohem víc než ten manažer a za těch pár tisíc navíc mi to nestojí :) Radši vydělávat míň, mít o jedny boty a kabelku méně a být happy ;)

      Vymazat
  10. Pěkný článek, krásné to tam máte. Je vždy dobré se umět podívat do zrcadla a poučit se ze svých chyb a zkusit to znovu. Není to jednoduchý proces. Poděkuj i nadřízené, třeba v duchu. A velmi pěkně jsi to napsala i bývalé podřízené, protože přesně tak to je.

    OdpovědětVymazat
  11. Já jsem většinou naštěstí špatný manažer jenom sám sobě. Jsem amatérský modelář a v dílně si stavím vlastní modely letadel, dronů a tak různě. Vše na délkové ovládání, prostě RC. A to je třeba tak, že si chcete postavit letadlo, máte projekt, materiál, jenže ouha. Zjistíte, že jsem neobjednali převodové motory Bühler a že si nic nepostavíte. Takže smolík, na e-shop a čekat. :((

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tohle se mi stává pořád. :( Chápu Tě, bro.

      Vymazat