Moje červencová výzva: neřeš to!

Už to tak začíná vypadat, že tahle rubrika by se mohla jmenovat depresivní neděle :D Ale je to spíš tím, že mám více času přemýšlet, utřídit si myšlenky a pak mám nutkání se s vámi bavit o dospělých věcech. A ano, jsem stále pozitivní, ta holka od vedle, co vidí v každém něco dobrého a v každé situaci naději na lepší zítřky. Ale dala jsem si letos takový úkol, a to být ještě více opravdová, sdílet s vámi realitu a ukázat vám, že je to v pořádku. Že i když jste ten nejpozitivnější člověk na světě, je v pořádku mít divné myšlenky, dny nebo týdny. A jak říká jeden z mých oblíbených filmových citátů: "Všichni to dělají, jen o tom nikdo nemluví". A já teda jo! :D


Občas mám v životě pocit, že chci změnu. Chci něco víc, jinak, lépe. Upřímně mám ten pocit dost často. Dokážu ocenit koho a co mám kolem sebe a jsem obrovsky vděčná za život, který mám. Mám ale dojem, že jako perfekcionista jsem prokletá snažit se neustále všechny a všechno měnit k lepšímu. Je to takový ten vnitřní rozpor. Umím se radovat z maličkostí a zároveň mi to jakoby nikdy nestačí. Můžete si myslet, že jsem blázen, a třeba jo :) Každopádně pro člověka jako já je úplně nejtěžší dělat rozhodnutí, to je hotové utrpení. Můžete si říkat, ty seš úplně blbá, seš zdravá, máš krásného přítele, domov, máš práci, nic ti nechybí a řešíš tady p*čoviny. Nebo jak moje mamka s oblibou říkala "A co mají říkat děti v Africe?".

Podle mě má každý nárok na to mít problémy a to, že neumíráte na rakovinu neznamená, že vaše situace je méně závažná. Nestyďte se za to, že děláte vlny kvůli tomu, že se cítíte špatně nebo nervózně nebo nejistě nebo "v depresi". Že nevíte, co se sebou, že nevíte, co dělat dřív, jak to dělat, jestli to děláte správně, co na to řeknou ostatní. Já vím, neměli bychom nic z toho řešit, protože nakonec je to na nás, je to náš život a za tím rozhodně stojím. Ale! Pokud jsme byli většinu našeho život programovaní tak, že nestojíme za nic, že nejsme nikdy dost dobří, že když nejsme nejlepší, tak to prostě není dost, (doplňte vaše trauma:), tak i když sami víte, že to tak není, je to tam uvnitř vyryté jako srdce propíchnuté šípem na parkové lavičce. A to, dámy a pánové, jen tak neodstraníte.

A teď chvilka psychologie (nebo co já vím, rozvoje osobnosti). První a nejtěžší krok je to přestat svádět na ostatní. Já sama jsem měla milion výmluv, proč jsem taková a taková. Ale je potřeba si uvědomit dvě věci: a) věřte, že vaši rodiče dělali, jak nejlépe mohli b) už jste sakra dospělí a můžete si dělat, co chcete! Tohle se dočtete ve všech moudrých knihách. Fakt. Ano, je to těžké, protože najednou je to na vás, ale bez toho se nikam nedostame. Další a asi nejdůlěžitější krok je si uvědomit, že děláte něco, co vlastně nechcete, co nejste vy. Můžou to být i úplné maličkosti, jako třeba kontrolovat po partnerovi, jestli něco udělal "správně", odpovědět na pochvalu "ale né, to né" atd. Nebudete ze začátku vědět, jak to změnit, ale rozsvítí se vám v hlavě kontrolka a vy si řeknete aha!

Já dokážu trávit hodiny analýzou, jak bych se měla rozhodnout a co bych měla dělat, předpovídám budoucnost, píšu si v hlavě nekonečné scénáře a další hodiny poté zkoumám, jestli jsem se rozhodla správně. Nemůžu spát, nemůžu nic dělat, totálně se zaseknu a moje produktivita je na bodě mrazu. Možná si budete říkat, že prostě musím jít něco dělat a ono to přejde. Ale ono to prostě nejde. Obvykle pomůže najít si aktivitu na jiné "téma". Takže když se zaseknu s psaním, jdu uklízet, například. Občas to pomůže najít nějakou vnitřní rovnováhu, pročistit si hlavu a pokud si vyberu nenáročnou aktivitu, většinou ji strávím přemýšlením a ten můj "problém" si při drhnutí zaschlých pánví a hrnců vyřeším.

Jenže tohle je situace, kdy jsem v tom sama se sebou. A teď si představte, že mi do toho rozhodování vstoupí další lidi, třeba vy. Jasně, určitě se dočtu v některém komentáři, že se nemám nikoho ptát a mám si dělat, co mě baví a bla bla bla. Ale takhle to u mě nefunguje :D Ano, jdu si vlastní cestou a nepotřebuju uznání ostatních, snažím se být maximálně sama sebou a dělat to, co je mi blízké, co mě baví a za čím si stojím. Ale i když miluju změny a výzvy a nové příležitosti, ta tíha špatného rozhodnutí mě dokáže pronásledovat jako duch Boženy Němcové (prý je to zlý duch, jsem slyšela). Jakmile se totiž rozhodnete sami, nemáte to na koho svádět. Je to prostě najednou na vás.

Nejtěžší je pro mě mít tu trpělivost a čekat, jestli to rozhodnutí tedy bylo správné nebo ne. Nedokážu to nechat být, jen dokola analyzuju, vzdávám, zase se stavím na nohy, jsem nadšená, brečím, vzdávám to, a tak pořád dokola. No fakt blázen :D Dala jsem si za úkol na učit se více poslouchat intuicii a nechat vše ostatní být. I kdyby byl totiž můj mozek sebevýkonnější počítač, budoucnost a reakce ostatních lidí prostě předpovídat nezvládne. Moje výzva na červenec, který se nezadržitelně blízí, je všechno tolik neřešit, poslouchat svůj vnitřní pocit a hlavně se bavit. Jakmile totiž děláte něco s láskou a zapálením, co se může pokazit?

Mějte se!



10 komentářů

  1. Chci se zeptat, jak reaguješ když máš okolo sebe lidé, kteří vidí vše negativně?:) Vím že se jim vyhýbat, ale né vždy to jde.. Jak na to reaguješ?:) A s výzvou jdu do toho s tebou:) Ivet

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi záleží, v jaké situaci:) Ale obecně je asi nejlepší utíkat, pokud ti na těch lidech vyloženě nezáleží. Ono ať chceš nebo ne, jediný, koho opravdu můžeš změnit, jsi ty sama. Ostatní můžeš maximálně inspirovat nebo nakopnout, ale to je tak všechno.

      Pokud to bylo třeba v práci, když jsem obsluhovala lidi, kteří byli bezdůvodně nepříjemní a negativní, snažím se na ně být super milá a ono jim to většinou dojde a nebo ne, a potom je mi jich spíš líto :)

      Pokud jsou to lidi, na kterých ti záleží, nechceš je jen tak odkopnout a je to někdo blízký, tak je dobré si s nimi promluvit. Určitě neříkat "ty ty ty", ale spíš "já". Jak se ty citíš, jak tě jejich chování ovlivňuje, že ti na nich záleží, ale že prostě takhle by to nešlo. Uvidíš, jak bude daný člověk reagovat. Tak jako tak bohužel, pokud nechtějí, tak nechtějí a nic s tím neuděláš. Bohužel. Pokud máš pocit, že jsi vyčerpala všechny možnosti, tak někdy je třeba se s těmi lidmi rozloučit a vyřadit je ze svého života. Protože často jsou tihle lidé takzvaní citoví upíři a vysají s tebe všechnu energii a nepomáhají tak nikomu.

      Jsem ráda, že jdeš do toho se mnou! <3

      Vymazat
  2. Chápu tě, tomu člověk nedokáže poručit....napíšu ti co pomohlo mě,najdi si onkologické oddělení ve vašem městě a sedni si na hodinu,dvě do čekárny,alespoň mně to změnilo život"říkála jsem si co ty blbe řešíš"!!!
    Když si nebudeš vědět rady určitě se porad s odborníkem!!!Není za co se stydět...

    OdpovědětVymazat
  3. Mě do rovnováhy vrací typ meditace, kdy nepremyslim. Zaradim autopilota třeba u úklidu a všechny myšlenky pohrbivam hned na začátku. Chce to cvik, že začátku to jde třeba na pár vteřin, pak minutu a pak i déle. Je to velmi uvolňující od problémů, protichůdných myšlenek, prostě simply living ��

    OdpovědětVymazat
  4. Krásný článek! :) Já se mám hodně ráda, i když samozřejmě nejsem dokonalá a v životě jsem nasekala chyb až běda, ale mám se ráda a nikdy jsem ty chyby nesváděla na ostatní. Myslím že to je hodně důležité, aby se člověk sám přijal takového, jaký je, a měl se rád i přes své chyby :). Co se týče toho tvého rozhodování a řešení věcí – opravdu zkus věci moc neřešit a prostě se nějak rozhodnout. Já věřím v osud a věřím že i když se po mém rozhodnutí stanou špatné věci a uplně to nevyjde, tak je to tak vlastně dobře a asi to tak mělo být a osud tomu chtěl. I z negativních věcí plynou zkušenosti a člověku nemůže vždy všechno jen na sto procent vycházet :).

    OdpovědětVymazat
  5. Joo, tak tohle znám naprosto přesně. Aneb těžký život perfekcionisty ;-) Nevím, jestli u mě za to může fakt, že jsem Blíženec (ten věčný rozpor dvou osobností v jednom těle), nebo je to prostě taková povaha, ale bojuju s tím taky celý život. Má to jisté výhody (třeba to, že člověk nikdy neustrne na jednom bodě, pořád má tendenci se zlepšovat, klást si vyšší cíle a nikdy se vlastně nenudí), ale zároveň je to prokletí (dilemata, přílišné analyzování a pitvání se v blbostech). Opravdu na to funguje meditace (bohužel jsem na ni často příliš líná), ale co pomohlo mně osobně asi nejvíc, je můj manžel. Má přesně opačnou povahu - nic neřeší, žije okamžikem, rozhoduje se spontánně a impulsivně a říká, že vždycky všechno dopadne nejlépe jak může. Jemu to opravdu vychází a když sleduju jeho příklad, snažím se to okoukat a pomaličku to přebírat. I když to u mě nikdy nepůjde tak snadno, fakt zjišťuju, že na tom něco pravdy je. V poslední době se snažím při rozhodování hodně spoléhat na intuici a na dobrou karmu. A opravdu můžu říct, že se mi začalo lépe dařit rozhodovat se - prostě když mi něco připadá naprosto přirozené a že to tak "má být", pak to považuju za to správné rozhodnutí. Naopak když něco dře a hrozně dlouho se vyčerpávám tím, že zvažuju, co s danou situací, pak je něco špatně a je kolikrát lepší jít od toho. Nevím, co přesně zrovna v sobě řešíš a jestli Ti tahle rada (nebo spíše zkušenost) k něčemu pomůže, každopádně držím palce a věřím, že po pár zamračených dnech se zase ukáže sluníčko a brzy budeš mít pocit, že to byla jenom malichernost :-) Hezký den přeju! Mája

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Májo, moc hezky a trefně napsané!
      Olív

      PS: Taky blíženec!

      Vymazat
  6. Mluvíš mi úplně z duše "Moje výzva na červenec, který se nezadržitelně blízí, je všechno tolik neřešit, poslouchat svůj vnitřní pocit a hlavně se bavit. Jakmile totiž děláte něco s láskou a zapálením, co se může pokazit?"
    Akorát už jsem začala o měsíc a kousek dříve a cítím se skvěle a mám se dobře. ;-)

    OdpovědětVymazat
  7. barb, máte zajímavý blog, úžasné fotky, jste talentovaná, mladá, krásná... máte mnohé před sebou. já jsem se naučila více se věnovat přítomnosti a méně myšlenek věnovat budoucnosti nebo minulosti, protože mi mnohdy díky neustálým bilancováním a plánováním přítomnost nepozorovaně frnkla mezi prsty. věřte sobě, své intuici (máte na to) a dokonalosti vesmíru (či jak to jinak napsat). stanete se tak více spontánní a věřte, že to se teprve začnou dít věci. ač to asi zní divně, může se stát, že to, co nás brzdí ve vývoji, je právě náš mozek a jeho neustálé přemýšlení. tak jak už tady kdosi napsal, vyřaďte ho na chvíli z provozu pomocí nějaké meditace. budete se cítit mnohem svobodněji a uvolněněji a možná vám to přinese i více té pozitivní egergie, které je všude kolem tak pomálu.
    držím vám pěsti a přeji vám spokojenou duši. jana

    OdpovědětVymazat
  8. Tyhle tvé články zbožňuji. Tolik věcí cítím úplně stejně. Nejvíce jsem kývala při čtení pasáže, že každý má nějaký problém a to, že to zrovna pro ostatní nevypadá jako nějaká hrůza, neznamená, že pro mě to není hrůza. Zrovna se s něčím takovým potýkám a kamarádka mi řekla: "No dějí se snad horší věci ne, někdo třeba umře." Jako ano, dějí a jsem ráda, že nikdo kolem mě neumírá, ale to neznamená, že mi zrovna teď není špatně a nechci se někde vybrečet.
    Prostě moc děkuji za takové články, jsou lidské, upřímné a takových je tu málo. :-)
    Ali

    OdpovědětVymazat