Pohádka o tom, jak jsem jednou byla ten nejhorší manažer

Vy co mě čtete pravidelně víte, že pracuji v IKEA jako interiérový designér. Chtěla jsem vám tady napsat článek o tom, jak jsme přestavili zákaznickou restauraci a máme teď tu nejkrásnější IKEA restauraci na světě a jak jsem byla projektový manažer a co takový človek vlastně dělá. Místo toho jsem se rozhodla být upřímná a sdílet s vámi něco, co jsem si jako projektový manažer uvědomila. Co totiž možná nevíte, je to, že když jsem pracovala v IKEA v Česku, byla jsem manažer, měla na starosti tým interiérových designérů a spoustu dalších zodpovědností. Co jsem nevěděla já je, že jsem byla ten nejhorší manažer. Připravte si kafíčka a čaje, bude to dlouhý :D A i ty fotky budou!

Už jsem to tak nějak tušila déle, ale až teď mi to tak nějak všechno docvaklo. Je to asi díky tomu, že jsem dostala znovu po dlouhe době zodpovědnost "za lidi" a taky díky tomu, že se snažím hodně vzdělávat v oblasti rozvoje osobnosti. Před pár měsíci se mě v práci ptali, jestli bych chtěla dělat stejnou pozici, co jsem dělala v Česku. A já, že rozhodně ne, že jsem měla tu nejhorší zkušenost a nikdy to nechci dělat znovu. A pár týdnů na to jsem měla pohovor s jednou z nejvyšších manažerek v Norsku, jen tak, abych se dozvěděla, jaké mám možnosti a na čem pracovat. A já zase tvrdila, že ne, že manažer být nechci. A ona mi položila tu zásadní otázku: "Není škoda zavřít ty dveře kompletně kvůli jené špatné zkušenosti?".

Následně jsem dostala na starosti přestavbu restaurace, několikamilionový projekt a starost o jak mé kamarády a kolegy, tak všemožné externí spolupracovníky jako elektrikáře, truhláře, podhlaháře atd. Prostě všichni, kteří nějakým způsobem spolupracovali na téhle přestavbě. Jenže tentokrát to bylo jiné. Já jsem jiná. Všichni byli šťastní, všichni byli spokojení, všechno šlo parádně a i když jsme byli super ve stresu a pod tlakem, protože očividně očekávání za takovou hromadu peněz byla obrovská, vždycky jsme to společně nějak zvládli a vše vyřešili. A užili jsme si spoustu srandy, i když jsme makali jako koně, nachodili přes 14 tisíc kroků denně a vstávali v půl šesté, abychom byli v sedm na značkách. Co se změnilo?

Naučila jsem se poslouchat. Naučila jsem se chápat, že lidé nejsou stejní a nemá smysl je přesvědčovat a snažit předělat. Naopak, nejlepší je je poznat a pochopit, v čem jsou jejich silné a slabé stránky a potom se navzájem podporovat a motivovat nejlepším možným způsobem. Respektovat lidi takové, jací jsou a naučit se pochopit, co potřebují, aby mohli být nejkreativnější a nejefektivnější a mohli být stále sami sebou. Naučila jsem se, že projekt manažer je nakonec ten nejdůležitější a zároveň nejméně důležitý článek celého týmu. Člověk, který uklízí po ostatních bordel a dělá všechno proto, aby vše šlapalo tak, jak má a hlavně, aby byli všichni spokojení, a stará se o všechny ostatní jen ne o sebe. A více co? Oni se pak ostatní starají o vás. Naučila jsem se respektovat nápady a metody ostatních lidí, se kterými třeba nesouhlasím nebo i kdybych to já udělala naprosto jinak, pokud dosáhneme nakonec stejného výsledku. A na konci projektu jsem dostala nejlepší zpětnou vazbu: byla jsi skvělý manažer. I od lidí, co nás sledovali jen zvenku.

Nic z toho jsem dříve nechápala a nic z toho jsem ani dříve nedělala. Měla jsem pocit, že potřebuju mít totální kontrolu a rozhodovací právo veta u všeho a všech, protože jsem přece byla zodpovědná a tak to bylo všechno na mě. Měla jsem pocit, že já vím přece nejlíp, jak všechno dělat, jinak bych nebyla manažer. Když mi tohle všechno na konci přestavby restaurace došlo, chtělo se mi brečet. Byla jsem šťastná a smutná zároveň. Pak mi ale došlo, že to už nejsem já. Už to dávno nejsem já. Je to někdo, kdo jsem byla roky zpět. A stejně, jako je to i s našimi rodiči, i já jsem dělala, co jsem nejlépe uměla a co jsem si myslela, že je správná věc. Nebyla no. Pokud někteří z mých bývalých "podřízených" tohle někdy bude číst, upřímně se omlouvám. Byla jsem hrozná a veřím, že kdybyste se mnou šly dneska na kafe, poznaly byste, že jsem jiný člověk. Věřím, že lepší.

Mohla bych na tohle téma napsat rozhodně celou knihu nebo dvě a musím přiznat, že jsem potřebovala napsat alespoň tuhle zkrácenou verzi. Tak strašně mi to vrtalo hlavou a nevěděla vlastně, jak to sepsat, že jsem nepsala několik týdnů skoro vůbec nic. Potřebovala jsem se veřejně přiznat a sdílet to s vám. Protože já prostě už ta hrozná manažerka nejsem. A protože ať jste hrozní, jak chcete, nikdy není nic ztraceno! Protože to, jací jste dnes, už nejste vy! Je to jen výsledek nebo následek toho, jak jste se chovali v minulosti. Ale to, kdo jste teď, s tím nemá nic společného. Občas si to uvědomíte sami, občas si musíte počkat na okolnosti, které vám pomůžou, tak jako tak na to musíte přijít vy. Ostatní to do vás můžou hustit horem dolem, jako do mně, jenže to nepomůže. Vaše ego si mele to svoje :D

Děkuju vám moc za to, že je kolem mého blogu taková úžasná komunita lidí, které se nebojím přiznat, že mám doma bordel a bývala jsem hrozný manažer. Děkuju vám, že mě berete takovou, jaká jsem a já díky vám můžu blogovat přesně tak, jak chci a jak mě baví. Jsem ráda, že jsem se mohla vypsat z toho, co jsem měla na srdci a můžu tuhle "špatnou zkušenost" konečně hodit za hlavu a být zase sama sebou, tady s vámi, psát o věcech, pro které mám zapálení a zajímají mě a být prostě dobrý člověk.

Mějte se a buďte hodní!