Je v pořádku chtít židli za 45 tisíc?

Zamilovala jsem se do židle. Je to spíš takové křesílko. Ale rozhodně to není křeslo. Stojí 45 tisíc. Je krásné, to křesílko. Smaragdový samet (ale vy si můžete vybrat jinou barvu), zlaté nožičky a dokonalý tvar bez jediného nedostatku. Perfekcionismus na druhou. Sedělo by nám sem parádně a věřím, že by se na něm i parádně sedělo. Je od dánské značky GUBI a jmenuje se Beetle lounge, takže designový brouček. Říkala jsem si, že si na něj našetřím a třeba za rok si ho koupím. Budu na něm sedět u okna a koukat ven, tak jak to ráda dělám. A budu ho mít do smrti. Bude se se mnou stěhovat všude a zažívat všechny psy a děti, které si kdy s norečkem pořídíme. Dokáže něco ospravedlnit nákup pětačtyřiceti tisícové židle? Jsem normální?

Můj nový oblíbený kartáček. Může být i váš! (giveaway)

Já budu tvrdit do nekonečna, že život a o maličkostech, o těch nepatrných okamžicích a nevýznamných detailech, které si ale třeba pamatujete napořád nebo vám zlepší den. Takže vám představuji ten nejkrásnější kartáček na zuby, který jsem kdy viděla a díky kterému mám lepší rána, i ta pondělní! A to jako fakt :) Můžete si vybrat, jestli chcete celý bambusový nebo s barevným rozlišovačem nebo dětskou variantu, abyste mohli ráno zkrášlit celé rodině. A protože jsou to kartáčky Tandborstogram ze Švédska, rozhodla jsem se udělat radost i jednomu z vás a dva kartáčky pro vás ještě objednám a pošlu!  Což udělá obrovskou radost i mě. Sobec no :D

#INSTALIFE: Nejlepší momenty června byly ty v Kodani

Červenec je tady a já si ještě čerstvě pamatuji, jak jsem psala to samé o červnu. Každopádně k věci. Červen byl více méně měsíc o ničem, upřímně. Bohužel jsem byla nemocná většinu z něj, takže žádné chození po blešácích nebo nákupech, žádné zajímavé akce. Až na náš výlet do Kodaně. Noreček byl vyslán na čtyři dny na pracovní misi a chytrá Ananasová si řekla: ha! A nastěhovala se k němu do hotelu :) Na utrácení pořád ještě nebylo, ale to mě vůbec nevadilo. Zatímco byl Noreček v práci, chodila jsem po sekáčích, hipster částech, designových obchodech nebo se jen tak procházela ulicemi a obdivovala červené cihlové domy. No a po práci jsme se s Norečkem potkali a podnikali věci, které bavily i jeho. Chystám o Kodani samostatné články, konečně je mi líp a jdu zase na to moji milí! Takže tady máte jen ochutnávku a mé instagramové fotky z výletu! Byli jste někdy v Kodani vy?

Moje červencová výzva: neřeš to!

Už to tak začíná vypadat, že tahle rubrika by se mohla jmenovat depresivní neděle :D Ale je to spíš tím, že mám více času přemýšlet, utřídit si myšlenky a pak mám nutkání se s vámi bavit o dospělých věcech. A ano, jsem stále pozitivní, ta holka od vedle, co vidí v každém něco dobrého a v každé situaci naději na lepší zítřky. Ale dala jsem si letos takový úkol, a to být ještě více opravdová, sdílet s vámi realitu a ukázat vám, že je to v pořádku. Že i když jste ten nejpozitivnější člověk na světě, je v pořádku mít divné myšlenky, dny nebo týdny. A jak říká jeden z mých oblíbených filmových citátů: "Všichni to dělají, jen o tom nikdo nemluví". A já teda jo! :D

Občas mám v životě pocit, že chci změnu. Chci něco víc, jinak, lépe. Upřímně mám ten pocit dost často. Dokážu ocenit koho a co mám kolem sebe a jsem obrovsky vděčná za život, který mám. Mám ale dojem, že jako perfekcionista jsem prokletá snažit se neustále všechny a všechno měnit k lepšímu. Je to takový ten vnitřní rozpor. Umím se radovat z maličkostí a zároveň mi to jakoby nikdy nestačí. Můžete si myslet, že jsem blázen, a třeba jo :) Každopádně pro člověka jako já je úplně nejtěžší dělat rozhodnutí, to je hotové utrpení. Můžete si říkat, ty seš úplně blbá, seš zdravá, máš krásného přítele, domov, máš práci, nic ti nechybí a řešíš tady p*čoviny. Nebo jak moje mamka s oblibou říkala "A co mají říkat děti v Africe?".

Podle mě má každý nárok na to mít problémy a to, že neumíráte na rakovinu neznamená, že vaše situace je méně závažná. Nestyďte se za to, že děláte vlny kvůli tomu, že se cítíte špatně nebo nervózně nebo nejistě nebo "v depresi". Že nevíte, co se sebou, že nevíte, co dělat dřív, jak to dělat, jestli to děláte správně, co na to řeknou ostatní. Já vím, neměli bychom nic z toho řešit, protože nakonec je to na nás, je to náš život a za tím rozhodně stojím. Ale! Pokud jsme byli většinu našeho život programovaní tak, že nestojíme za nic, že nejsme nikdy dost dobří, že když nejsme nejlepší, tak to prostě není dost, (doplňte vaše trauma:), tak i když sami víte, že to tak není, je to tam uvnitř vyryté jako srdce propíchnuté šípem na parkové lavičce. A to, dámy a pánové, jen tak neodstraníte.

A teď chvilka psychologie (nebo co já vím, rozvoje osobnosti). První a nejtěžší krok je to přestat svádět na ostatní. Já sama jsem měla milion výmluv, proč jsem taková a taková. Ale je potřeba si uvědomit dvě věci: a) věřte, že vaši rodiče dělali, jak nejlépe mohli b) už jste sakra dospělí a můžete si dělat, co chcete! Tohle se dočtete ve všech moudrých knihách. Fakt. Ano, je to těžké, protože najednou je to na vás, ale bez toho se nikam nedostame. Další a asi nejdůlěžitější krok je si uvědomit, že děláte něco, co vlastně nechcete, co nejste vy. Můžou to být i úplné maličkosti, jako třeba kontrolovat po partnerovi, jestli něco udělal "správně", odpovědět na pochvalu "ale né, to né" atd. Nebudete ze začátku vědět, jak to změnit, ale rozsvítí se vám v hlavě kontrolka a vy si řeknete aha!

Já dokážu trávit hodiny analýzou, jak bych se měla rozhodnout a co bych měla dělat, předpovídám budoucnost, píšu si v hlavě nekonečné scénáře a další hodiny poté zkoumám, jestli jsem se rozhodla správně. Nemůžu spát, nemůžu nic dělat, totálně se zaseknu a moje produktivita je na bodě mrazu. Možná si budete říkat, že prostě musím jít něco dělat a ono to přejde. Ale ono to prostě nejde. Obvykle pomůže najít si aktivitu na jiné "téma". Takže když se zaseknu s psaním, jdu uklízet, například. Občas to pomůže najít nějakou vnitřní rovnováhu, pročistit si hlavu a pokud si vyberu nenáročnou aktivitu, většinou ji strávím přemýšlením a ten můj "problém" si při drhnutí zaschlých pánví a hrnců vyřeším.

Jenže tohle je situace, kdy jsem v tom sama se sebou. A teď si představte, že mi do toho rozhodování vstoupí další lidi, třeba vy. Jasně, určitě se dočtu v některém komentáři, že se nemám nikoho ptát a mám si dělat, co mě baví a bla bla bla. Ale takhle to u mě nefunguje :D Ano, jdu si vlastní cestou a nepotřebuju uznání ostatních, snažím se být maximálně sama sebou a dělat to, co je mi blízké, co mě baví a za čím si stojím. Ale i když miluju změny a výzvy a nové příležitosti, ta tíha špatného rozhodnutí mě dokáže pronásledovat jako duch Boženy Němcové (prý je to zlý duch, jsem slyšela). Jakmile se totiž rozhodnete sami, nemáte to na koho svádět. Je to prostě najednou na vás.

Nejtěžší je pro mě mít tu trpělivost a čekat, jestli to rozhodnutí tedy bylo správné nebo ne. Nedokážu to nechat být, jen dokola analyzuju, vzdávám, zase se stavím na nohy, jsem nadšená, brečím, vzdávám to, a tak pořád dokola. No fakt blázen :D Dala jsem si za úkol na učit se více poslouchat intuicii a nechat vše ostatní být. I kdyby byl totiž můj mozek sebevýkonnější počítač, budoucnost a reakce ostatních lidí prostě předpovídat nezvládne. Moje výzva na červenec, který se nezadržitelně blízí, je všechno tolik neřešit, poslouchat svůj vnitřní pocit a hlavně se bavit. Jakmile totiž děláte něco s láskou a zapálením, co se může pokazit?

Mějte se!

Jak jsem se zamilovala do tapet a teď jste na řadě vy!

Ještě donedávna jsem i já byla ten typ člověka, pro kterého tapety byly zastaralý nápad a přežitek z minulého století. Můj názor se ale změnil, jakmile jsem dostala do rukou poslední novinky skandinávských značek. Dnes vám chci představit jednu z nich, švédské Sandberg wallpapers, protože to je asi krása největší! Zamilovala jsem se do těch nádherných botanických vzorů a přírodních barev, které jsou tak citlivě zkombinované a navržené, že místo aby vás v interiéru otravovaly a upoutaly veškerou pozornost, místnost místo toho doplňují a pozdvihují na další level. A nejlepší je, že si může fakt vybrat každý: od totálních romantiků až po minimalisty. Já mám tady pro vás ty nejněžnější, které bych si doma dokázala představit i já, třeba taková kytkovaná ložnice, to by byla paráda. Probouzet se každý den na louce :)

Tyto tapety jsou z nejnovější kolekce Sandbergica s nejkrásnějším mottem: "To plant a seed is to believe in tomorrow" a nebo česky "Zasadit semínko znamenat věřit v zítřek". Jsou prostě úchvatné. Všechny motivy jsou ručně malované nebo vytvářené pomocí květinových koláží a následně zpracované do podoby tapet. Designérku Hannu Wendelbo můžete sledovat třeba na Instagramu jako @hannawendelbo, kam vkládá úžasné květinové koláže. A teď už se pokochejte krátkým videem a úžasnými obrázky! 

#INSTALIFE: Mých 9 nejoblíbenějších dní měsíce května

Nejsem si jistá, jestli to nepíšu pokaždé, ale květen snad utekl ze všech měsíců úplně nejrychleji. I když byl oficiálně nejdelší měsíc, nechápu, že už je červen. A tak je tady pravidelné měsíční shrnutí. Jsem šťastná, že jsem se rozhodla od nového roku vkládat na INSTAGRAMU jednu fotku denně. Mám pak takový parádní deníček všech detailů a maličkostí všedních dní. A strašně ráda vás inspiruji a ukazuji vám, že i holka s dvěmi prácemi, přítelem a koníčky má čas užívat si život a radovat se s detailů. A vy víte, že to já ráda! V květnu mám pocit, že jako totální klišé jsem opravdu kvetla, spousta věcí se změnila a jsem obrovsky nadšená, co mi přinese červen :)

Potřebuji vaši pomoc! / I NEED YOUR HELP

ENGLISH BELOW!

Tak a je to tady! To velké dilema, které mi leží v hlavě už minimálně půl roku, musí ven. A potřebuji názor každého jednoho z vás, protože to tady vytváříme společně a já si tak moc vážím toho, že jste tady se mnou! Bez vás a vaší podpory bych tady třeba ani nebyla a vy beze mně byste neměli tohle místo plné skvělých lidí, kde s vámi sdílím inspiraci a tipy na lepší a snažší život. Jenže vy víte, že bydlím v Norsku. A taky víte, že se jen tak nechystám vracet. A netajím se ani tím, že je mým obrovským snem se jednou blogem živit a třeba i změnit svět! Naivní, možná, ale já to prostě vždycky musím aspoň zkusit. Jakmile mám sen, nemůžu přestat makat a zkoušet, dokud nevyčerpám všechny možnosti. 

Ale k věci, protože mi záleží na každém jednom z vás a nechci tohle rozhodnutí udělat bez vás, ptám se vás: Opustili byste mě, kdybych začala svůj blog psát anglicky? Připadalo by vám to jako zrada? Nebo co já vím, vypočítavost? Užili byste si můj blog stejně i v angličtině, protože víte, že to jsem já? Dejte mi vědět, jaké jsou vaše myšlenky, prosím! Moc o to stojím!

ENGLISH

Hello and welcome to all the english speaking lovely people! I am considering writing my blog in English and I need your help to make the right decision. Is there anyone out there who would read my blog in English? Someone? Anyone? Let me know in the comment section bellow, I would really appreciate it. I love my mother tongue but I live in Norway and I am planning on staying here so it feels more than natural to use this global language to speak to everyone. I might make some mistakes in the beginning, I might even make many of them! But I will get better every day, I promise :) 

So what do you think? Are you even here?