Už to tak začíná vypadat, že tahle rubrika by se mohla jmenovat depresivní neděle :D Ale je to spíš tím, že mám více času přemýšlet, utřídit si myšlenky a pak mám nutkání se s vámi bavit o dospělých věcech. A ano, jsem stále pozitivní, ta holka od vedle, co vidí v každém něco dobrého a v každé situaci naději na lepší zítřky. Ale dala jsem si letos takový úkol, a to být ještě více opravdová, sdílet s vámi realitu a ukázat vám, že je to v pořádku. Že i když jste ten nejpozitivnější člověk na světě, je v pořádku mít divné myšlenky, dny nebo týdny. A jak říká jeden z mých oblíbených filmových citátů: "Všichni to dělají, jen o tom nikdo nemluví". A já teda jo! :D
Občas mám v životě pocit, že chci změnu. Chci něco víc, jinak, lépe. Upřímně mám ten pocit dost často. Dokážu ocenit koho a co mám kolem sebe a jsem obrovsky vděčná za život, který mám. Mám ale dojem, že jako perfekcionista jsem prokletá snažit se neustále všechny a všechno měnit k lepšímu. Je to takový ten vnitřní rozpor. Umím se radovat z maličkostí a zároveň mi to jakoby nikdy nestačí. Můžete si myslet, že jsem blázen, a třeba jo :) Každopádně pro člověka jako já je úplně nejtěžší dělat rozhodnutí, to je hotové utrpení. Můžete si říkat, ty seš úplně blbá, seš zdravá, máš krásného přítele, domov, máš práci, nic ti nechybí a řešíš tady p*čoviny. Nebo jak moje mamka s oblibou říkala "A co mají říkat děti v Africe?".
Podle mě má každý nárok na to mít problémy a to, že neumíráte na rakovinu neznamená, že vaše situace je méně závažná. Nestyďte se za to, že děláte vlny kvůli tomu, že se cítíte špatně nebo nervózně nebo nejistě nebo "v depresi". Že nevíte, co se sebou, že nevíte, co dělat dřív, jak to dělat, jestli to děláte správně, co na to řeknou ostatní. Já vím, neměli bychom nic z toho řešit, protože nakonec je to na nás, je to náš život a za tím rozhodně stojím. Ale! Pokud jsme byli většinu našeho život programovaní tak, že nestojíme za nic, že nejsme nikdy dost dobří, že když nejsme nejlepší, tak to prostě není dost, (doplňte vaše trauma:), tak i když sami víte, že to tak není, je to tam uvnitř vyryté jako srdce propíchnuté šípem na parkové lavičce. A to, dámy a pánové, jen tak neodstraníte.
A teď chvilka psychologie (nebo co já vím, rozvoje osobnosti). První a nejtěžší krok je to přestat svádět na ostatní. Já sama jsem měla milion výmluv, proč jsem taková a taková. Ale je potřeba si uvědomit dvě věci: a) věřte, že vaši rodiče dělali, jak nejlépe mohli b) už jste sakra dospělí a můžete si dělat, co chcete! Tohle se dočtete ve všech moudrých knihách. Fakt. Ano, je to těžké, protože najednou je to na vás, ale bez toho se nikam nedostame. Další a asi nejdůlěžitější krok je si uvědomit, že děláte něco, co vlastně nechcete, co nejste vy. Můžou to být i úplné maličkosti, jako třeba kontrolovat po partnerovi, jestli něco udělal "správně", odpovědět na pochvalu "ale né, to né" atd. Nebudete ze začátku vědět, jak to změnit, ale rozsvítí se vám v hlavě kontrolka a vy si řeknete aha!
Já dokážu trávit hodiny analýzou, jak bych se měla rozhodnout a co bych měla dělat, předpovídám budoucnost, píšu si v hlavě nekonečné scénáře a další hodiny poté zkoumám, jestli jsem se rozhodla správně. Nemůžu spát, nemůžu nic dělat, totálně se zaseknu a moje produktivita je na bodě mrazu. Možná si budete říkat, že prostě musím jít něco dělat a ono to přejde. Ale ono to prostě nejde. Obvykle pomůže najít si aktivitu na jiné "téma". Takže když se zaseknu s psaním, jdu uklízet, například. Občas to pomůže najít nějakou vnitřní rovnováhu, pročistit si hlavu a pokud si vyberu nenáročnou aktivitu, většinou ji strávím přemýšlením a ten můj "problém" si při drhnutí zaschlých pánví a hrnců vyřeším.
Jenže tohle je situace, kdy jsem v tom sama se sebou. A teď si představte, že mi do toho rozhodování vstoupí další lidi, třeba vy. Jasně, určitě se dočtu v některém komentáři, že se nemám nikoho ptát a mám si dělat, co mě baví a bla bla bla. Ale takhle to u mě nefunguje :D Ano, jdu si vlastní cestou a nepotřebuju uznání ostatních, snažím se být maximálně sama sebou a dělat to, co je mi blízké, co mě baví a za čím si stojím. Ale i když miluju změny a výzvy a nové příležitosti, ta tíha špatného rozhodnutí mě dokáže pronásledovat jako duch Boženy Němcové (prý je to zlý duch, jsem slyšela). Jakmile se totiž rozhodnete sami, nemáte to na koho svádět. Je to prostě najednou na vás.
Nejtěžší je pro mě mít tu trpělivost a čekat, jestli to rozhodnutí tedy bylo správné nebo ne. Nedokážu to nechat být, jen dokola analyzuju, vzdávám, zase se stavím na nohy, jsem nadšená, brečím, vzdávám to, a tak pořád dokola. No fakt blázen :D Dala jsem si za úkol na učit se více poslouchat intuicii a nechat vše ostatní být. I kdyby byl totiž můj mozek sebevýkonnější počítač, budoucnost a reakce ostatních lidí prostě předpovídat nezvládne. Moje výzva na červenec, který se nezadržitelně blízí, je všechno tolik neřešit, poslouchat svůj vnitřní pocit a hlavně se bavit. Jakmile totiž děláte něco s láskou a zapálením, co se může pokazit?
Mějte se!
Zvedněte oči, sundejte sluchátka z uší a buďte šťastní každý den
-
Být vděční za maličkosti, užívat si je a vidět je, to je to, oč tu běží.
Já, bez ohledu na to, jak dobrý nebo špatný mám den, maličkosti vidím s
očima otev...