#STORY: Kdyby něco, tak já to zorganizuju

Když jsem kdysi ještě v Česku jezdila do školy nebo do práce autobusem, byly místa, na která jsem si  prostě nesedala. První dvojka vpravo (ne ta za řidičem, ale ta na druhé straně), čtyřky a potom vzadu na pětce uprostřed. Moje bujná fantazie plus odvaha některých řidičů mi vysvětlila, že tahle místa jsou prostě o dost více nebezpečná, než ta ostatní. Že jako kdyby něco, tak máte docela letecký den. No a dneska se to stalo.

To mám za to, že pracuju přesčasy. Jela jsem totiž autobusem později než obvykle a ve městě už byla docela tlačenice. No, abych to neprodlužovala. Autobus se chudák snaží se nějak dostat včas na další zastávku. Já sedím vzadu na pětce vpravo s mobilem v ruce.  Auto z levého pruhu se snaží dostat do pravého a nevidí autobus. Autobus prudce zabrzdí a nenarazí, naštěstí. Akorát můj mobil a chlápek, co seděl na pětce uprostřed, letí přes půl autobusu. Já jsem letěla jen do skla, které jsem vybila z rámu, ani nevím čím, jak jsem celou dobu čuměla na toho chlapa. Ten se napřed narazil hlavou o sedačku před ním a pak letěl ještě dobrý metr.

Proč vám to ale říkám, že jo! Vždycky jsem totiž přemýšlela, kdybych byla součástí nějaké dopravní nehody nebo viděla někoho zraněného, kdo potřebuje pomoct, jak bych zareagovala. Jestli bych omdlela, utekla, hysterčila nebo třeba pomohla. Upřímně o první pomoci toho moc nevím a mám často pocit, že bych mohla člověku více ublížit, než pomoct. Každopádně dneska jsem zjistila dvě věci:

1. Když jde do tuhého, moje organizační schopnosti dosáhnou dokonalosti. I když mluvím anglicky, zbytek autobusu norsky, lidi na mě v buse koukají, poslouchají, přikyvují, přiměju řidiče zastavit autobus a zavolat sanitku, protože přece nechce mít tu zodpovědnost, že chudák drobný mužík nedej bože večer zemře! (argument, který funguje:).

2. Rozumím norštině více, než jsem si myslela a vlastně už si s lidmi docela pokecám. Teda, oni mluví, já poslouchám, odpovídám anglicky. Dnes mi to dodalo tolik odvahy, že jsem si ve Starbucks objednala kafe norsky, ha! No asi byla moje norština přesvědčivá, protože slečna pak zadrmolila další otázku tak rychle, že jsem vůbec nepochytila, co chtěla (jméno, samozřejmě:).

Co jsem tím vším chtěla vlastně říct? Neboť správná bajka má mít poučení na konec, že jo!

Nebojte se, že v něčem nejste dost dobří. No a co? Nemůžou být všichni inženýři, jak se říká. Prostě buďte dobří v tom, v čem jste dobří, a to úplně stačí! A pokud ještě nevíte, co to je, přijdete na to, až bude třeba. I tak jste skvělí :)